Další týden je u konce, tentokrát týden plný emocí. V posledních dnech se totiž strhla lehce hysterická kampaň proti návrhu novely antidiskriminačního zákona, který jsme s kolegy předložili Sněmovně. Skoro jako bych navrhovala zdražení piva 
Ale teď vážně. Nejčastější argumenty proti přijetí novely, které se v médiích objevily, jsou dva – a já bych je ráda uvedla na pravou míru.
Prvním z nich je obava z popření presumpce neviny, a to kvůli sjednocení rovnoměrného rozložení důkazního břemene mezi žalovaného a žalobce, které navrhujeme. Jak to funguje ve skutečnosti? Rozhodně ne tak, že vás někdo obviní z diskriminace a vy budete muset najednou horko těžko prokazovat, co se stalo nebo nestalo.
Ten, kdo žaluje (oběť diskriminace), musí i v případě navrhované změny prokázat, co se stalo: například že nedostal práci nebo nebyl obsloužen v restauraci. Zároveň s prokázáním skutkového stavu pak musí žalobu opřít o tvrzení, že ke konkrétním událostem došlo například z důvodu jeho věku, barvy pleti nebo zdravotního handicapu. Pokud tedy žalobce neodvede před soudem svůj kus práce, soud žalobu zamítne a dotyčný bude muset platit vysoké náklady řízení, často v řádů desetitisíců korun.
Žalovaný – například zaměstnavatel – pak musí prokázat, že žalobce nepřijal do zaměstnání, protože nesplňoval kvalifikační požadavky. Číšník by zase prokazoval, že hosta neobsloužil v restauraci, protože už několikrát „pil na sekeru“ a dluh nezaplatil. V takovém případě soud musí žalobu zamítnout, protože jednání žalovaného bylo v pořádku.
A teď přichází to, co má novela změnit. Vraťme se k případu z restaurace. Když zde není obsloužen třeba Afroameričan (majitel si to nepřeje, ale nikdy to nahlas neřekne), pak je na takovém hostu, aby u soudu prokázal, že nebyl obsloužen (má svědky, záznam z kamery) a tvrdit, že se tak stalo kvůli barvě jeho pleti. Majitel restaurace zase musí soudu vysvětlit, proč hosta odmítl.
Pokud by ale ve stejné restauraci nebyl obsloužen senior či osoba se zdravotním postižením (majitel si to opět nepřál, ale nahlas to nikde neřekne), pak tito žalobci musí prokázat nejen to, že nebyli obslouženi, ale i diskriminační pohnutku žalovaného (tj. že byl důvodem věk nebo zdravotní postižení hosta). Což je ale nemožné, protože do hlavy opravdu nikomu nevidíte…
Problematické ustanovení o důkazním břemenu, které chceme změnit, tak v současné době dělí oběti diskriminace do dvou kategorií:
– neprivilegované: proti diskriminaci jsou chráněni pouze v oblasti práce (senioři, rodiče samoživitelé, osoby s postižením apod.)
– privilegované: proti diskriminaci jsou chráněni v oblasti práce, ale nadto i vzdělání, bydlení, zdravotní péče (etnické menšiny)
Jak vidíte sami, takové dělení je jednoduše nespravedlivé. Proto chceme všem obětem diskriminace zajistit před soudem stejné procesní postavení, a tedy i stejné možnosti obrany.
Druhým důležitým aspektem novely, o kterém se vedou vyhrocené diskuse, je zavedení možnosti neziskových organizací podávat na ochranu obětí diskriminace tzv. veřejné žaloby. Média se mě často ptají, jaké jsou pojistky proti zneužití žalob ze strany neziskových organizací, například k vydírání zaměstnavatelů.
Neziskové organizace mohou oběti diskriminace zastupovat již od roku 2003 (viz § 26 odst. 3 občanského soudního řádu). Za tu dobu (16 let!) nebyly zaznamenány žádné případy zneužití jejich oprávnění. Není důvod se proto domnívat, že by se zavedením veřejných žalob došlo k překotné změně. Řízení před soudem je náročné z pohledu dokazování a úspěch nemáte nikdy zaručen. Naše soudy jsou ostatně poměrně konzervativní.
Po dobu soudního řízení si navíc každý platí náklady řízení. Ten, kdo spor prohraje, platí obvykle náhradu nákladu řízení protistrany, což je další velkou pojistku proti zneužití veřejných žalob. Náklady totiž v žádném případě nejsou zanedbatelné a stále působí jako odstrašující efekt pro mnoho lidí, kteří právě kvůli nim do sporu nejdou. Neziskové organizace se zároveň nebudou moci domáhat žádné finanční kompenzace, pouze upuštění od diskriminačního jednání.
Smysl zavedení veřejné žaloby je tedy pouze v ochraně těch nejohroženějších obětí diskriminace, které se často rozhodnou samy nebránit kvůli velkému psychickému tlaku, jemuž by těžko odolávaly: seniorů, handicapovaných nebo například rodičů – samoživitelů, resp. samoživitelek.
Snad se mi podařilo vysvětlit, že konec světa opravdu nechystám, ani se nesnažím změnit legislativu ve prospěch jakékoliv skupiny osob nebo snad neziskových organizací. Jen bych si přála, aby zákony fungovaly férově, tj. vůči všem stejně. Kdybyste měli k novele jakoukoliv otázku, neváhejte mi prosím napsat.