Co kdybyste se půl roku neukázali v práci a dostali za to štědře zaplaceno? Že taková práce není? Ale je, vítejte v Poslanecké sněmovně.
V únoru rozvířil sněmovní vody pirátský návrh na snížení platů poslanců při neomluvené absenci. Podepsala se pod něj celá řada zákonodárců, včetně mě. Já vím, za rohem jsou další volby (tentokrát do Evropského parlamentu) a nařčení z populismu se tím pádem přímo nabízí. Jenže i tak líbivý počin, jakým je snaha politiků uplést si na sebe dobrovolně bič, má svá pro a proti.
V souvislosti s tímto návrhem se v médiích objevil přehled největších sněmovních absentérů. Ačkoliv já sama vycházím ze statistiky jako premiant, z vlastní zkušenosti můžu říct, že údaje o docházce nebo účasti poslanců na hlasování nevypovídají o jejich pracovitosti prakticky nic. Řada zákonodárců totiž svou přítomnost na schůzích Sněmovny využívá akorát k radostným exhibicím za pultíkem: takřka na všechno mají názor a světu ho hrdě sdělují v rámci vystoupení uváděných většinou slovy „… ani jsem k tomu nechtěl nic říct, ale musím….“ Na druhé straně pak stojí poslanci, kteří svůj čas věnují konstruktivním jednáním a práci na legislativních návrzích, zpravodajských zprávách nebo analýzách. Pravda, u mikrofonu je tak často neuvidíte. Nabízí se kvízová otázka, která ze dvou zmíněných skupin poslanců toho pro lidi udělá víc… ale na to už si každý musí odpovědět sám.
Zpátky k pozitivní stránce návrhu, která podle mě pořád převládá. Snížení platu při neomluvené absenci je určitě krokem správným směrem (když člověk nepřijde do jakékoliv jiné práce, taky musí počítat s postihem). Osobně bych šla ale ještě dál a zavedla snížení platu zákonodárců i tehdy, pokud se sice řádně omluví, ale kvůli dlouhodobé nemoci nemohou svou práci vykonávat. Asi si pamatujete na situaci, kdy se senátor Čuba s odkazem na svůj špatný zdravotní stav rok a půl nezúčastnil jediného zasedání horní komory. Nikomu, zdůrazňuji opravdu nikomu, bych nepřála žádné zdravotní komplikace, které člověka můžou vyřadit z pracovního procesu (kdo nikdy nebyl na nemocenské, ať hodí kamenem). Ostatně chřipková epidemie se nevyhýbá ani poslancům a já jsem toho nejlepším důkazem – není to tak dávno, co jsem musela zrušit všechny schůzky, omluvit ze z výborů, podvýborů, komisí a pokorně zalézt do postele 🙂
Pokud bych svůj mandát ale nemohla delší čas vykonávat, přišlo by mi fér, aby se adekvátně snížil i můj plat. Při zhodnocení všech specifik poslanecké práce a skutečnosti, že část z ní lze odvádět z domova, mi jako rozumná varianta přijde snížení platu o 50% při absenci delší než tři měsíce. Protože poslanci jsou nakonec jen lidi a bič ještě žádného člověka lepším neudělal. Spravedlivá pravidla však můžou zlepšit celou společnost.