Další týden pomalu končí a já si říkám, jaké mám štěstí. Ten minulý jsem totiž měla možnost navštívit jako členka delegace zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jordánské hášimovské království: zemi, která se potýká s úplně jinými problémy, než jaké denně řešíme my.
V rámci tohohle bezprostředního srovnání mě tak dokonce nechaly klidnou i žabomyší války, které se v posledních dnech opět vedly na sněmovní půdě…
Ale zpátky k minulému týdnu. Naše delegace byla v Jordánsku přijata předsedou tamního parlamentu, ministrem zahraničí a ministrem pro politické a parlamentní záležitosti. Jednali jsme také se členy partnerského zahraničního výboru a členy parlamentní jordánsko-české skupiny přátelství. Všechna tato jednání měla za cíl prohloubit spolupráci mezi našimi zeměmi, a to nejen při řešení politických otázek, ale i v ekonomické oblasti, kde je velký potenciál rozvoje: často zmiňovaným segmentem byl mimo jiné turismus.
Situace na Blízkém východě je nicméně stále neutěšená, a to nejen kvůli trvající občanské válce v Sýrii. Vleklým problémem tohoto regionu jsou napjaté izraelsko-palestinské vztahy, které jsme samozřejmě rovněž diskutovali, obdobně jako otázku stěhování české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.
Diplomatické vztahy mezi Jordánskem a Českou republikou mají dlouhou tradici, letos slavíme 55. výročí jejich navázání, a tak všechna jednání probíhala ve velmi otevřeném, přátelském duchu. Na řadu otázek máme shodný názor, například na pomoc uprchlíkům ze Sýrie, kdy obě strany vidí největší smysl a význam v podpoře návratové politiky. Jordánské politické vedení patří k umírněným, stabilizačním hráčům v regionu.
O to důležitější je z mého pohledu potkávat se při podobných příležitostech, projednat stanoviska obou stran k nejrůznějším tématům a případně si i vyjasnit některé „mediální zkratky“. Ve vztazích totiž není nic horšího než mlčení, které často vede ke zbytečným nerozuměním – a pro mezinárodní vztahy to platí dvojnásob.