Včera jsem se v roli hosta zúčastnila diskuse v pořadu Máte slovo na téma přijetí/nepřijetí syrských sirotků. Otevřeně přiznávám, že mi není příjemné podsouvání necitelnosti vůči trpícím dětem. I přes to všechno jsem ale přesvědčená, že je nutné odpoutat se od emočního náboje samotného spojení „syrský sirotek“ a naopak použít racionální úvahu nad skutečným prospěchem dětí v uprchlickém táboře.
Věřím, že přijetí hypotetických sirotků kdekoliv v Evropě není dobrým řešením. Smysluplnou pomoc naopak vidím v účinné pomoci na místě a spojení dětí s jejich blízkými, kteří by jim mohli poskytnout pomoc v kulturně a sociálně známém prostředí. Každé z těchto dětí někde takového blízkého má: arabský model společnosti totiž funguje zcela jinak než evropský, rodina je vnímána z širokého pohledu a patří do ní i strýčkové, tetičky, bratranci, sestřenice, a to i z tzv. druhého či třetího kolene.
Diskuse byla chvílemi velmi emotivní, což nechci ani hodnotit. Bylo nicméně zajímavé, že nakonec se podle paní Šojdrové, stejně jako podle pana Miky, jejich snaha pomoci nemusí týkat výhradně sirotků, ale také dětí s jedním rodičem. Prý by dokonce nevadilo, kdyby za domnělými dětmi bez doprovodu přijeli jejich blízcí – a nemusí to být ani Syřané. Osobně mě pak poměrně překvapila slova paní Šojdrové o tom, že je přeci pochopitelné, když rodiče posílají své 17leté syny do Evropy, aby nemuseli nastoupit povinnou vojnu.
Z natáčení jsem jela poměrně smutná. Nemyslím si, že je politizace problému dobrou cestou, jak ho vyřešit. Česká republika v regionu už několik let výrazně pomáhá, nejen finančně, ale i vysíláním nejrůznějších odborníků. A to vše bez velkých novinových titulků a tiskových vyjádření. Všem Syřanům bych z celého srdce přála, aby se do své země a ke svému tradičnímu životnímu stylu mohli vrátit. A jsem moc ráda, že Česká republika jim v tom je a bude nápomocna. Děkuji všem, kteří se smysluplné pomocí účastní.